Kázání z 5 neděle po svaté Trojici 16.7. 2017 Podbořany, Horní Slavkov
Základ našeho
dnešního kázání jsou slova z Janova evangelia 1, 35-42
SUSPIRIUM: Všemohoucí
Bože, povoláváš lidi do služby a skrze ně konáš své dílo na zemi. Prosíme tě:
Otevři nám uši a srdce, abychom poslechli tvé volání a následovali toho, jehož
jsi poslal, Ježíše Krista, našeho Pána. Tobě buď sláva navěky.
Milé sestry, milí
bratři!
Téma dnešní neděle je následování. A to je
také alternativou, kterou používáme pro popis naší víry. Ta přece není nic
jiného než následování šlépějí Pána Ježíše, dobré vůle jeho i našeho nebeského
Otce. A při takové cestě se vyžaduje otevřenost, všímavost a vnímavost, aby nám
nic z podstatného neuniklo, ba právě naopak. Třeba proto, abychom to uměli
otevřít a předat dalším, kteří tomu zatím neporozuměli. Protože, když dostáváme
dar porozumění, není jenom pro naše maličkosti, nýbrž skrze nás i k dalším.
Vzorem všech následovníků je i ten, o kterém
jsme slyšeli v našem prvním čtení z Písma. Ano, myslím na praotce
Abrahama – kterým začíná celá série příběhů, které předávají zkušenosti čtyř
podstav, které nám representují vždy trochu jiné odstíny věřících, všechny jsou
povzbuzením. A u všech najdeme vlastní nedostatky, že bychom měli si právě
z těch jejich vlastností něco navíc vyprosit.
Tehdy ještě Abram byl vyzván, aby se vydal na
cestu – nezůstal ve svém domově, tam kde mu snad bylo dobře, všechno to kolem sebe
znal. Jenže to nebylo místo, které by mu mohlo sloužit jako domov. I když tam
žil tak dlouho, domov má člověk tam, kde je blízko svému Bohu, kde se může se
svým Bohem sdílet, kde s ním smí mluvit.
A tak se vydává z pohledu našince, našeho
světa na bláznivou cestu. Není to však cesta, která by byla bezcílným touláním.
Ne právě naopak – a v tom je síla jeho svědectví – Abram moc dobře ví
s kým jde a kdo je zárukou i cíle jeho životní cesty. Tak by to ostatně
mělo být i s člověkem dnes, aby věděl s kým se na svou cestu vydává,
kdo je jeho zárukou, že do nějakého cíle vůbec dojde. A kdo dá i jeho cestě
světlo, porozumění pro to, co je dobré, správné a vedoucí ke štěstí, i
k tomu skutečnému domovu.
35 Druhého dne tam byl opět
Jan s dvěma ze svých učedníků. 36 Spatřil Ježíše, jak jde
okolo, a řekl: "Hle, beránek Boží."
Nejprve nás
dnešní oddíl informuje, přibližuje o zúčastněných postavách. Slyšíme zde o tom,
že tam byli Jan Křtitel se dvěma ze svých učedníků. Ukazuje se, že následování
– v tomto případě učitele, žáka je běžné právě při vzdělávání. Ostatně,
kde by se měli žáci více naučit než v blízkosti jejich učitele, mistra.
Podstatné je,
že zde slyšíme o Janovi Křtitelovi. Toho po právu bereme za předchůdce Pána
Ježíše. Respektive jako toho, kdo připravoval Božímu Synu cestu k lidským
srdcím. Především tím, že byl schopen připomínat sílu, moc a nutnost pokání
jako takového. Aby si oni tehdy i my dnes nehledali postranní cestičky, jak se
dostat k odpuštění. Ne, je potřeba nejdříve dojít k tomu, že jsme schopni
vyznat, kým jsme my a pak budeme uschopněni šířit právě prožité odpuštění dále.
Vztah Ježíše a
Jana byl zřejmě také významným, i když zmínky mnohé nemáme, nicméně již
v těhotenství se jejich matky setkali a i nadále byli zřejmě
v kontaktu. Rozhodně byl Jan o Ježíši, stejně jako Ježíš o Janovi velmi
dobře informován v období jejich působení, protože to byli
nepřehlédnutelné postavy své doby.
A tento
předchůdce Páně, když ho spatřil, tak ho označí tím zvláštním pro nás označením
„beránek Boží“. K pochopení bychom museli otevřít Starý Zákon i vnímání
právě beránka ve vyvoleném lidu. Pro zjednodušení lze naznačit, že se jednalo o
zvíře, které se používalo jako obětinu. Ne však jenom k obvyklému
obětování, kdy to byla záležitost velkého množství někde v chrámu, nýbrž
to byla i záležitost vnitřní, soukromá. Protože souvisela i s obětí, která
měla právě pomáhat s odpuštěním hříchů.
Jan
v tomto označení vyznává kým se Ježíš, Boží Syn stane a k čemu
směřuje celé jeho zdejší pozemské působení. Všechno vyústí v to, že Ježíš
se stane jedinečnou postavou, která přinese oběť díky které se člověk bude moci
vymanit z jeho sepjetí s hříchem, s cestou, která nemůže ústit
nikam jinam, než do zahynutí. Jediná bytost je schopná přivést nás
k obratu, k záchraně a tím je Bůh sám, či někdo od něj. Jako právě
v tomto případě jeho jediný Syn. Takže Jan nejen vyznával, ale otevíral
pohled na budoucí cestu Ježíšovu a tak vlastně byl i prorokem.
37 Ti dva učedníci slyšeli,
co řekl, a šli za Ježíšem. 38 Když se Ježíš obrátil a
uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: "Co chcete?" Řekli mu:
"Rabi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?"
A ti dva
učedníci, kteří patřili do okruhu Janova slyšeli, co řekl jejich učitel a
muselo je to zaujmout. Nebylo obvyklé, aby se jejich Mistr takto vyjadřoval.
Zaujalo je to a byli toho, plní, prostě si chtěli ověřit, kým vlastně dotyčný
je. Když už něco takového o něm Jan prohlašuje.
Samozřejmě, že
důvodem mohla být i zčásti zvědavost, ale zároveň je trápilo, či chtěli
odpovědět na to, koho mají následovat, kterou cestou životem jít, aby se
neztratili a měli dobrou šanci dojít do nějakého cíle, k nějakému závěru.
Nikdo přece nechce jít cestou životem, která by neměla smyslu a cíle.
Sami si to také
musíme častokráte vyjasnit, kterou cestou jdeme, zda-li naše cesta odpovídá
Božímu pohledu. Nikdy toto srovnání není marné, naopak může nás to posunout a
srovnat s Boží vůlí. I proto taková životní revize nikdy není zbytečná,
ale vlastně taková snaha se více přiblížit Bohu a tím i naším bližním.
Když se ti dva
dostali do blízkosti Ježíše, i on si jich všimnul. Je zajímavé, kterak nám
Písmo svaté často odkrývá právě tuto Ježíšovu všímavost, schopnost vnímat co
kdo prožívá, co upokojí, či zase zneklidňuje lidská nitra. A proto se je snaží
více otevírat, aby tyto své pocity dotyční mohli vyjádřit, aby si je prostě
nenechávali jenom pro sebe.
I je nenechává
v tápání, bez odpovědí, když jsou tak plní otázek a vlastně s nimi a
kvůli nim za ním přišli. I když se nám nemusí zdát ta otázka „Co chcete?“,
která vyznívá příliš úsečně, rychle a nepříjemně. Přece však chce z nich
„dostat“ co nejdříve, důvod pro který za ním přichází a tak je chce zbavit
otěží, těžkostí, které je trápí.
A oni
k němu promlouvají nejdříve tak, že ho nazývají „Rabi“, to znamená mistře
(ano rozumí se v Božích věcech), ale také učiteli, který je schopný
pohnout porozuměním pro tyto Boží věci. Obsahem jejich otázky je prostý zájem,
kde bydlí. Cítíme, že nejde o pouhou zvědavost po Ježíšově trvalém bydlišti –
to by se ptali jiným způsobem, především odkud pochází, z jaké rodiny etc.
Navíc toto jim bylo zřejmě známé, zajímala je souvislost Ježíše a přítomného
světa …
39 Odpověděl jim:
"Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u
něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. 40 Jeden z těchto dvou,
kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona
Petra.
Pán Ježíš na
jejich otázku, která jim měla přinést odpověď na to, kde on bydlí – je pozve,
aby se šli sami podívat. Pojďte a
uvidíte! Na první poslech obyčejné přitakání k jejich zájmu. A přece
si myslím, že jde o důležité pozvání na jejich novou cestu. Ta cesta je právě
tím, co obsahuje slovo následování.
Člověk nejen
někde bydlí, nýbrž i nějakým stylem života žije a když se dotyčný s tím
setká, ptá se jak by i on mohl podobného stavu dosáhl. Právě proto, že sám
ozkouší, že tato cesta životem je dobrá a prospěšná i pro něj. Takže zkušenost
s Pánem Ježíšem je schopná proměnit cestu člověka – dovést ho
k rozhodnutí změnit tu svou předchozí.
Ti dva učedníci
prozkoumali jeho bydlení, atmosféru
jeho života, prožili s ním obecenství a pochopili, rozpoznali, že ani oni
nemohou žít jinak. Pak je potřeba zůstat, když ne v tělesném, pak alespoň
duchovním spojení, abychom tou cestou mohli dále jít. A v takovém okamžiku
si člověk připomene nutnost seznamování se s Božími pohledy, i tím, co
přinesl Pán Ježíš do tohoto světa, aby apeloval na člověka a vedl ho nazpět do
jeho pravého domova.
Ten, kdo se
vydá posléze na takovouto cestu, bude se snažit na tuto cestu zvát i další,
protože pochopí, že nejen pro sebe, nýbrž i pro druhé nemůže udělat nic
lepšího, právě naopak. Bude kolem sebe šířit vše, čím žil a co předával Boží
Syn, protože i samotná zdravá atmosféra je schopná léčit naše srdce, vztahy, ba
všechno.
Takže nejde
jenom o nějaké myšlenkové přesvědčení, nějaké definice, nýbrž o prolnutí našeho
nitra, s tím, čím žil a co měl v nitru náš Pán Ježíš Kristus.
V dalším musíme o tuto zkušenost dále pečovat, abychom nejen na ni
nezapomněli, nýbrž abychom ji rozvíjeli, kultivovali a poté na ni dalšími kroky
navazovali.
Písmo nám
přináší i časové určení, kdy uzavřeli své obecenství s Ježíšem – stejně
jako se dozvíme i jméno jednoho z učedníků, kteří právě tuto zkušenost
prožili, jednalo se o Ondřeje, bratra Šimona Petra, který se posléze stane
předákem učedníků…
41 Vyhledal nejprve svého
bratra Šimona a řekl mu: "Nalezl jsem Mesiáše (což je v překladu:
Kristus)." 42 Přivedl ho k Ježíšovi.
Ježíš na něj pohleděl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat
Kéfas (což se překládá: Petr)." (Jn. 1:35-42 CEP)
Ondřej vyhledal svého
bratra Šimona, protože to pro něj byla tak významná zkušenost, kterou si
nechtěl nechat sám pro sebe. Bylo potřeba do ní vtáhnout i další. Protože nešlo
o obyčejnou událost, nýbrž takovou, která může změnit životy mnohých.
Proto i to oznámení, které
s tímto oslovením Šimona spojil – nalezl
jsem Mesiáše. Tedy osobu pomazanou k nějakému zvláštnímu úkolu, kterým
je právě on obdařen, uzpůsoben. A ten jeho úkol jak my se dozvídáme ve všech
evangeliích i z prvotního křesťanstva – je narovnat vztah mezi člověkem a
Bohem, i mezi lidmi navzájem, protože do nich vpadl jak lupič a lotr hřích. Ten
všechno ničí, maskuje se všemi maskami, jenom aby jej nikdo neodhalil. Dokonce
otáčí všechno naruby a to, co se jeví, jako dobré obrací na špatné a podobně i
špatné, zlé vydává na dobré.
Podobně i naproti tomu dostává Šimon
nové jméno – které bude často ostřelováno – Kéfas,
čili Petr. Ano, a to jak víme znamená „skála“. Je to velmi naznačené
označení někoho, kdo jak čteme dále selže, pláče sám nad sebou, když mu
k tomu dopomůže kohoutí kokrhání. A přece je jeho nové jméno pravdivé. Pro
své vlastní selhání a jeho prožitek získal schopnost vnímat i další, kteří také
selhávají – vlastně není mezi námi žádného člověka, který by nikdy neselhal.
Jsme všichni hříšníci, kterým bylo odpuštěno a k odpuštění smíme dopomáhat
i ostatním.
A toto vše se stane důvodem
k tomu, že z těchto lidiček se stanou první z následovníků Pána
Ježíše – přijmou následování jako svůj životní styl, bez kterého by se už
nemohli obejít. Už moc dobře cítí, že právě tudy vede cesta do budoucnosti,
k životu ….
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme
ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají potřebu
následování. Tvých slov náš nebeský Otče i celku dobré zvěsti, však právě
v ní a skrze ní máme šanci pro budoucnost. AMEN
Žádné komentáře:
Okomentovat